Sunday, July 12, 2009

Vandola

V centru Sydney není mnoho obchodů/stánků s ovocem a zeleninou. Pokud nepočítám velké řetězce typu Woolworths či Oleco, daly by se dle mne spočítat na prstech jedné ruky. Rozdíl v kvalitě přitom bývá dosti rapidný, přičemž rozdíl není patrný jen mezi jednotlivými obchodníky, ale i v odstupu pár dní u tentýhož obchodníka. Snad ani nemusím psát, že cena neodpovídá kvalitě.

V Čínské čtvrti je však obchodní dům, v jehož hlubinách se skrývá takový český Havelský trh, jen je, jak už je v Sydney zvykem, několikrát větší. A jelikož je to v Čínské čtvrti, obsluhují tam Číňani. Na jejich služby, ať už se jedná prakticky o cokoliv od otevírání dveří přes prodej hodinek až po obchod mezi nadnárodními korporacemi, je radost pohledět. Nad jejich pracovitostí opravdu skláním hlavu.

Byli jsme upozorněni, že informace o existenci tohoto místa se dědí v rámci rodinného klanu. Později jsme se dozvěděli, že informace o existenci tohoto místa se podává každou středu v naší agentuře. Ať tak či onak, faktem zůstává, že obchodníci z tohoto místa pracují pouze čtvrtek-neděle. Patrně proto, že se během půltýdne napakují natolik, že pondělí-středa již není potřeba pracovat. Nebo snad proto, že pondělí-středa dělají obchody nadnárodním korporacím.

V rámci oťukávání se jsme se byli s Honzou ve čtvrtek podívat, co za poklady se tam dá koupit. Pominu-li, že jsme se málem ztratili v přilehlém bludišti čínských stánků se sortimentem od spodního prádla pro 6 měsíční lidský plod, přes vybité baterie, oblíbené hřebíky ve spreji, trička všech velikostí a tvarů, ninja hvězdice, stěrače na ponorku, až po mluvící rádia a střelné zbraně se štítkem „Pro děti od 3 let“, dostali jsme se do ráje vegetariánů. Půlku z viděného ovoce/zeleniny jsme zrakem nerozpoznali, bohužel ani poloanglický popis nám více neprozradil. Usoudili jsme však, že se stavíme koncem týdne, kdy se obchodníci potřebují zbavit veškerého zboží, což znamená slevy a to znamená ráj pro Čechy, tedy pro nás.

V neděli odpoledne jsme se vydali do Čínské čtvrti s plánem urvat něco málo zeleninky a, dá-li bůh, i nějaké to ovocíčko. Honza chtěl před nákupním výpraskem sehnat boty do zaměstnání v bludišti stánků. Vzhledem k časovému presu (do ukončení prodeje zbývalo 30 minut) jsme si strategicky rozdělili úlohy - Honza šel s kompasem a světlicí hledat boty, já jsem zatím vyrazil vyjednávat o cenách našich potenciálních obyvatel ledničky - rajčat, kiwí, mrkví, pomerančů, vín a banánů.

Byl jsem připraven strhat zelináře i o slupky nabízených plodů, lokty jsem měl nabroušeny a abych mohl překřikovat postarší zákazníky, dal jsem si před odchodem z domova syrové vajíčko. Když jsem se dostal na pomezí bludiště a čínského Havelského tržiště, podlomily se mi kolena. Zcela evidentně nebylo toto místo koncipováno na taková kvanta lidí. Zcela evidentně si lidé navzájem nedarovali žádné postrkování, předbíhání a dobrou náladu. A naprosto zcela evidentně opadla hranice mezi koncem stánku a začátkem uličky pro zákazníky. Ne jednou jsem měl problémy rozeznat, kdo z těch 6 lidí, co jsou za váhou, je vlastně majitel stánku a kdo zákazník.

Zhluboka jsem se nadechl a vrhnul se do proudu lidí, který mne okamžitě začal unášet ke zlevněným banánům. Ihned jsem si vybavil scénu z Finding Nemo, kde se táta Nema a kamarádka Dori nechali unášet Australským proudem do Sydney.

Jelikož jsem chtěl nejdříve obhlédnout ceny a kvalitu zboží, abych mohl posoudit, u koho se vyplatí nakoupit, zkoncentroval jsem veškeré síly a skočil po nejbližším sloupu, čímž jsem si zajistil vystoupení z Banánového proudu. Očíhl jsem rajčata, okurky, papriky, víno a protože jsem se potřeboval přepravit k dalšímu stánku prohlédnout si a trošku promačkat další produkty, opět jsem se zhluboka nadechl, začal počítat od jedné a když jsem napočítal do pěti, skočil jsem mohutným nemotorným skokem do proudu, tentokrát Pomerančového/Ananasového (ono to bylo těžké rozpoznat).

U každého obchodníka jiná kvalita zboží, jiná cena zboží. Ba co víc, když jsem se dostal k témuž obchodníkovi o 10 minut později, měl to samé zboží o $0,50 až $2 levnější (to jak se blížila šestá hodina večerní). Šup chytit další proud, třeba Ananasový a okouknout jiného obchodníka. Po párminutovém driftování v rozličných lidských proudech jsem si zvykl na tuto formu cestování a začal jsem se více soustředit na obchodníky a mé okolí.

Obchodníci se překřikovali, dávali ochutnávky zákazníkům, usmívali se na ně, někteří dokonce využívali i své bezzubé vybalovače k odchytávání lidí. Oblíbil jsem si způsob, jakým se u čínských obchodníků nakupuje. Zákazník vystoupí z libovolného proudu, přistoupí k obchodníkovu stánku na vzdálenost menší jak 15 cm, čímž dá neverbální pokyn obchodníkovi, že se hlásí jako potenciální zákazník. Obchodník toto jednání okamžitě registruje, nicméně to neznamená, že by se nutně začal zákazníkovi věnovat, jelikož právě provádí vybírání peněz, oznamování částky za zvážené zboží, vážení dalších 2 zboží a komandování vybalovače, že je pomalej, v JEDNOM JEDINÝM MOMENTU. Sáhne-li zákazník po své „registraci“ u obchodníka na vystavené zboží, přistupuje obchodník ke kroku 2, což vypadá tak, že v momentě, kdy se zákazník dotkne zboží, mu vedle ruky (tolerance +/- 10 cm) přistane igelitový sáček s ohrnutým vrškem, čili precizně připravený na vložení právě osahaného zboží. Následuje precizní výběr výběr ovoce/zeleniny a předání vybraného zboží obchodníkovi, který mrskne pečlivě vybrané (tou dobou nenamlácené) zboží a ještě než se zastaví ručička váhy na konkrétní hodnotě, bere obchodník sáček z váhy, hází ho po zákazníkovi ladným padáčkem a řve na něj částku, zatímco popochází o pár metrů k jiným zákazníkům, po nichž hází prázdný igelitový pytlík levou rukou, pravou odebírá přebrané zboží od jiného zákazníka a levou rukou vrací dalšímu zákazníkovi na jeho bankovku.

Po 15 minutách osahávání si cestování, procesu nakupování a dělání si přehledu o cenách a kvalitě zboží, jsem přistoupil k samotnému nákupu. Hon na ovoce a zeleninu mohl začít. Chytl jsem Melounový proud, popojel za roh, kde jsem v protisměru přestupoval na Rajčatový proud, abych po 60m přeskočil opět na Melounový, tentokrát v opačném směru. Jak se blížila šestá večerní, proudy se zrychlovaly, zákazníci byli agresivnější a já si začal uvědomovat, že od obchodníků slýchám křičet pouze jedno slovo, zato v neuvěřitelné kadenci a intenzitě. Bylo to slyšet zleva, zprava, křížem, jako ping pong, surround system, mužský hlas, ženský hlas, dětský hlas ....všude samé „...vandola, vandola....“, otáčím mírně hlavu doprava a tam taktéž „..vandolavandolavandola....“ Říkám si, co to asi může být - že by to znamenalo „rychle“? „Prodávám“? Nebo že by to byl příkaz pro vybalovače, ať nosí dál? „Vaaaaaaaandola, vandola, vandola, vandolaaaaaaa!!“

Vykašlal jsem se na přemýšlení, využil svých nabytých zkušeností s proudy k nakoupení potřebných potravin a až když jsem se s pocitem zadostiučinění, že již mám úspěšně nakoupeno vše, co jsme chtěli, rozhlédl pomalu kolem sebe, uviděl jednoho obchodníka, kterak prodával ananas pod cenou, došlo mi, že to, co na sebe a zákazníky obchodníci pokřikují, není jejich národní slovo, jejich jméno (obdoba českého Honzy), ba ani promoční akce nově vypěstovaného exotického ovoce. On totiž držel ananas v jedné ruce nad hlavou, řval „Vaaaaandolavandola, vandola, vandola, VANDOLAAAA“ a v druhé ruce nad hlavou držel ceduli s nápisem „Ananas - $1 each“.

3 comments:

  1. Heled ono je to tu dost podobne .. akorat na ten cinsky trh jsme jeste nemeli odvahu jit :D.
    Lenka

    ReplyDelete
  2. Myslim vecer pri doprodavani :]

    ReplyDelete
  3. Jen bezte, hrdlicky, zoceli vas to :)

    ReplyDelete