Královská cesta

29.6. 8:42
PRAHA – po zdlouhavém balení do 2:32 jsem nařídil 2 budíky a ulehl ke spánku. Subjektivně po 2-2,5s mne probudil první budík. Namířil jsem si to do koupelny, kde jsem mínil alespoň dočasně dohnat spánkový deficit horkou koupelí.

Sotva jsem z vany vylezl a pár kapek po těle rozetřel tak šikovně, až po nich nebyla skoro žádná známka, oblékl jsem se do cestovního oblečení a vyrazil do supermarketu pro zásoby jídla na následujících několik drsných hodin.

Během chvíle jsem byl zpět doma, nasnídán, vyzbrojen nespočtem svačin (odhadem by to udrželo při životě dobrou půlku Pražanů),

Mí rodičové mne popovezli na místo určení (vzdálenost odhadem 550m) se slovy „Ať to nemáš těžký“. Na místě určení jsme dorazili cca 8 minut před určeným časem, tedy v 8:37. Odvoz byl i v 9:12 stále v nedohlednu, za což mohla pražská zácpa, ovšem kdo by to byl čekal v pondělí mezi osmou a devátou? Cca 4s po odeslání tázací textové zprávy řidičovi našeho kočáru, se zpoza zatáčky vyřítil náš ferrarovsky rudě červený kočár s báječně nalazeným řidičem. Následovala rychlá neamerická rozlučka s živiteli a rychlý odjezd směr Mnichov, kde nás očekával železný pták Air China (až nebezpečně válečnými barvami připomínajíc Aeroflot) a můj napůl český a napůl německý bratranec.

Cesta k soudruhům do NDR naštěstí ubíhala rychle, v autě vládla pohodová nálada, čili spánku nebylo třeba. Dokonce ani obavy z protestujících zemědělců, kteří si naplánovali zrovna na tento den blokádu na D1 a D5, nebyly nakonec oprávněné.

29.6. 13:49
MNICHOV - s bratrancem jsme byli domluveni tak, že mezi druhou a třetí dorazím do Mnichova a následně si dáme vědět, kde se sejdeme, protože jsem dopředu nevěděl, jak a kde nás řidič vylodí. Během cesty se ukázalo, že letiště J. S. je 30km od Mnichova, což zhatilo mé plány na setkání kdesi v centru.

Pár km před Mnichovem volal bratranec, že by navrhoval nějaké místo v centru, což jsem musel odmítnout, protože se mi nelíbila představa, že bychom se procpávali přecpaným Mnichovem, ba ani vyložení bagáže na letišti a následné cestování z letiště do centra. Domluvili jsme se tedy, že se setkáme „někde“ (klíčové slovo) na letišti cca za 45 minut.

Když jsme zhruba potřetí objížděli komplex veliký jako 2 Prahy, blesklo mi hlavou, jestli naše naivní domluva „sejdeme se na letišti“ byla jedna z těch chytřejších. Zanedlouho jsme našli volné místo k parkování a dokonce i před naším terminálem číslo 2. Vybalili jsme věci, zdokumentovali náši přítomnost a rozloučili se s řidičem a jeho přítelkyní a nechali je jejich osudu, tedy cestě do Berlína. Krátce nato volal bratranec, že už je na letišti a kde teda jsme. Bravurně jsem popsal naši polohu „Hned za vchodem do terminálu 2 jsou lavičky, tak tady na tebe počkáme.“ Škoda, že letiště je dvoupatrové a že bratranec není perfektní posluchač českého jazyka, což jsem se dozvěděl následně po 2 telefonátech, 1 textové zprávě a 93 minutách, kdy mi při našem setkání u Burger king (začínám zbožňovat nadnárodní fast foody) sdělil, že čekal u terminálu 1, poté přeběhl k terminálu 2, ale nikde nás neviděl, tak běžel zase k terminálu 1.

Vzhledem k tomu, jak probíhala naše minulá setkání, už mě tyto situace s bratrancem nikterak nevyvádí z míry. Zato jeho ano, což mi dal hnedka najevo a hned na to vysvětlil, že byl kdesi popíjet, čili je bez energie.

Pár hodin na letišti uteklo jako voda, neb jsme si je zpříjemnili výletem za letiště na uměle vytvořený kopec, kde jsme za pohé jedno oiro mohli sledovat odlety a přílety letadel z vcelku pohodlných laviček.



Když nastal čas vyřizování letenek, přesunuli jsme se do zóny, odkud Air China začínala s prvním komandováním jejích zákazníků. Udělali jsme rychlá škatulata hýbejte se s našimi věcmi v baťozích (čili většinu věcí si naházeli casual stylem na sebe a do kapes), abychom splnili limity. Přistoupili jsme k šeredně vypadající postarší paní a nechali si vybavit letenky. Jakmile jsem je dostal do ruky, spadl ze mě další kámen. Dostali jsme instrukce dostavit se do kumbálu, kde postarší pán s ledabylým pohledem vybíral nadměrná zavazadla a házel je do přepravky od rajčat, aby je následně pustil kamsi. Pomodlili jsme se a nechali zavazadla jejich osudu, doufaje, že mají stejný osud jako my.

Cestou k pasové kontrole si Honza prohlížel letenku, což byl klíčový okamžik. Chtěl porovnat svou s mou. Šátráním v drobných deskách jsem zjistil, že zatímco Honza má stejné sedadlo 47J na obou letenkách, já měl 46J, ale jen jednu letenku Munchen - Beijing. Nohy mi ztuhly, záda polil ledový pot a v krku jsem měl kamení. Oblíbený dablček, zda náhodou nemám druhou letenku někde mimo atp, abych nebyl za debila. Nic. Nikde nic. Honza se mě snažil uklidňovat, že na zavazadlech mají správnou cílovou destinaci, čili jsem „jen“ nedostal druhou letenku. V hlavě se mi už přehrávaly černé scénáře, jak zůstanu v Číně v letištní hale s poutama na rukách, obojek s trhavinou na krku a GPS modulem v podrážce bot. Dostanu roušku přes pusu a oranžovou kombinézu, aby každej mohl na první pohled poznat, kdo je vyvrhel. Samozřejmě mé osobní věci by letěly směr Sydney, abych u sebe nemohl mít vůbec nic na převlečení a omytí. Tento scénář jsem nebyl ochoten přijmout, proto jsem se rozhodl věc hezky čistě vyřešit k mé spokojenosti.

Vrátili jsme se k dámě, co mi vydávala letenky, nicméně ta zrovna obsluhovala nějaké Asiaty. Ve snaze snížit počet minut paniky na minimum, jsem se vrhnul na dámu hned vedle. Odbyla mne s úsměvem a suchým konstatováním, že když jsem letenky vyřizoval s její kolegyní, měl bych i reklamaci vyřizovat s její kolegyní. Po chvíli čekání se jí mne (či nás, 3 pohledných mladých mužů) zželelo a že prý se na to teda podívá. Vysvětlil jsem jí situaci a i když nevypadala, že ji celou pochopila, začala cosi bušit do počítače. Minuty ubíhaly, zatímco naše dáma stále koukala zamračeně do počítače, střídavě prohlížela papírový manuál, co měla hned vedle klávesnice a myši a střídavě volala na jakou si infolinku, aby tak asi celému procesu dodala na vážnosti. Během jejího snažení upustila informaci o tom, že to nebude problém, akorát musí spárovat zavazadla s mou novou letenku, načež pokračovala v bušení, volání a ukazování si prstem na tištěný manuál.

Odhadem po 20 minutách mé nervozity se na mne vítězně usmála, vlepila mi mé 2 letenky a s dobrým úmyslem mne uklidnit pronesla „Don't worry about your luggage“, což mne bohužel vůbec nepřesvědčilo, nicméně na výběr jsem moc neměl, tak jsem se snažil jí věřit.

Honza následně mou víru v průběhu celé naší cesty testoval větami typu „Hele, támhle něco vypadlo z letadla... jo, to bude asi tvůj batoh“.

Let, stejně jako další 2 následující, měly společné jmenovatele - nekoukatelné filmy, neposlouchatelná muzika, naprosto nekomfortní sedačky (chvílemi jsem si připadal jak na sedačkách v kině Světozor), divné až nechutné jídlo, věčně na záchod čekající Asiaté, smrad z něčích nohou, neohleduplné letušky a totálně nesrozumitelné hlášení.

30.6. 10:18
BEIJING - zastávka v Pekingu byla koncipována jako tříhodinová, což bylo relativně dodrženo. Hned po příletu jsme dostali instrukce lámavou angličtinou, že máme zůstat sedět, poněvadž přijde oficír, kterýžto nás bude kontrolovat. Přišli 2, každý měl zodpovědnost za jednu ze 2 uliček našeho letadla. V každé ruce měli jakési miniaturní fény/pistole, jimiž každému cestujícímu zamířili na čelo. Netuším proč, ale pod heslem splyň s davem jsme zopakovali chování spolucestujících (ležérně nastavit čelo a nezajímat se výsledky „měření“), čímž jsme si zajistili nárok na procedury na letišti, jenž zahrnovaly mimojiné: 1001 kontrol, vyplnění 537 formulářů a proběhnutí letiště 4x tam a zpět, než jsme se dostali ke bráně, od níž měl náš železný pták odlétat.

Jen tak mimochodem jsme se dozvěděli, že Čínu ještě neopouštíme a že si šlehneme mezipřistáníčko v Shanghai – ale jen na hoďku. Na hoďku? Jasný, není problém. Hoďka sem, hoďka tam...

30.6. 16:21
SHANGHAI – letušky společnosti Air China musely být proškoleny tak, aby jim nebylo rozumět, když hlásí něco důležitého. Neslyšeli jsme tedy, zda máme zůstávat na palubě, odejít opět s davem, vzít si věci, nebo je z hygienických důvodů zapálit. V Pekingu se nám osvědčilo splývání s davem, což jsme úspěšně zaplikovali. Letištní procedura zde byla o něco chudší než v Pekingu, ale zklamaní jsme nebyli. Relativně bez sil jsme dosedli k naší odletové bráně. Do odletu (v 19:15) zbývalo pouhých 127 minut. Cca kolem sedmé večerní se začala tvořit poměrně dlouhá fronta, na jejíž konec jsme si po dlouhé debatě stoupli. Po 20 minutách bez známek frontové progrese jsme opět splynuli s davem a sice usednutím uprostřed odletové haly Shanghaiského letiště na zem.

V 19:15 se na tabuli objevilo, že náš let bude cca o 20 minut opožděn. Tato zpráva nás nemohla vycukat, neboť v čekání jsme se během uběhlivších 2 dnů stali profesionály.

Již ve 21:32 začali zástupci Air China rozdávat krekry a pití, což byl pro nás jasný signál, že s odletem během následujících pár minut to vypadá bledě.

O necelou půlhodinu později se začal dav z našeho letadla posouvat směrem do letištního bludiště. Čas na osvědčenou hru splyň s davem. Infiltrací mezi naše čínské kolegy se nám podařilo vyzjistit, co je důvodem přesunu – letadlo má technickou závadu (v duchu analyzuji závadu na vadnou falengi na pravém křídle či karburátor) a jelikož se neví, kdy bude odstraněna, máme zajištěn hotel nedaleko letiště.

4 autobusy nás odvezly do hotelu Jin Jiang Inn (patrně čínská variace na Holiday Inn... ne komfortem nebo službami, jen tím jménem), kde na nás již čekalo pohoštění v podobě typicky čínské večeře. I sedli jsme si ke kulatému stolu. 3 mládežníci zde již probírali důležité věci typu odkud kdo je, kam mají namířeno a jak kdo že to má jak moc perfektní angličtinu. Kolem stolu se nás nakonec naskládalo dobrých 12 lidí, složených ze zástupců Francie, Číny, Ameriky, Austrálie a našeho zaprděného Česka, o jehož reprezentaci jsme se postarali my s Honzou, když jsme řekli „We are from Czech republic.“ a „No, we are flying to Sydney.“

Obsluha začala servírovat jídla na otočnou část stolu, načež jsme začali ochutnávat. Jídla bylo vrchovatě, což to jo. Jen ne každé jídlo se dalo jíst. A nešlo o to, že by bylo hnusné, to ne. Některé jídlo bylo téměř nemožné uchopit dvěmi černými plastovými hůlkami a nějak jej civilizovaně přepravit nad perleťově bílým ubrusem. Asi o 7,5 minuty našeho mezinárodního trápení později se přišla zeptat čínská servírka, zda bysme neocenili „fók“ (rozuměj vidličku). Měl jsem výborný výhled na všechny zúčastněné, čili mi neunikl ohýnek štěstí v každém z 22 očí.

S vidličkami se nám jedlo o poznání lépe. Já osobně jsem si dopřál čehosi, co mi bylo avizováno jako „fucking spicy“ (volně přeloženo do mé mateřštiny jako jemně pálivé). Jako správný Čecháček jsem si nabral, nač vidličce síly stačily, jelikož jsem si říkal, že když už to vypadá jako jedlé jídlo, chci se pořádně najíst, protože kdoví, co na nás Air China s Jin Jiang Innem nachystala na ráno. Zhltnul jsem první sousto, kteréžto jsem vnímal jen jako závdavek mezi zuby na horší časy a abych se před všemi ukázal, že jsem z oceli, ukousl jsem si decentně vysušené chilli papričky. Svou chybu jsem si uvědomil v momentě, kdy jsem nenávratně polykal slinami rozmělněná semínka z papričky. Asi o 2-3 tisíciny sekundy později mne zaplavila mírná panika. To, že mne pálil krk, jako kdybych oheň polykal, jsem nevnímal, protože to na mně nikdo nepozná. Přemýšlel jsem, co budu dělat s těmi deckami slz, co se mi snaží vypláchnout oči a kam budu vysmrkávat decky hlenu, jenž mi zatím poslušně čekal v nose, když jsem v letadle doposmrkal poslední papírový kapesník. Panika sílila, protože tělo neposlouchalo myšlenky a valilo mými otvory další a další decky tekutin. Zajídání se pečivem ani usrkávání čaje nepomáhalo. Huba mě pálila tak, že když jsem zavadil jazykem o horní patro, bylo to jako kdyby o sebe louskaly 2 křemeny. Nezbývalo než polykat krokodýlí slzy, popotahovat jako zbytek Asiatů, nasadit rohlík (to je v barmanštině úsměv, to se tak prostě říká) a nadále reprezentovat ČR. Stejně rychle pálivost odezněla, ale bylo to pekelných 40 sekund.

Po neplánované show při večeři jsme se odebrali na náš pokoj s vidinou hořící sprchy (po 1,5 dni stráveném na sedačce dimenzované pro Asiaty) a snad i, dá-li bůh, pár hodin spánku na normální posteli. Božsky jsem se vysprchoval, horkou vodou nešetřil, až se na zrcadle udělala pára. Jako vždy, duševně poznamenán svou střední školou, jsem na zrcadlo napsal základní vzorec pro elektrikáře, přesně podle pomůcky mého spolužáka „pan U je IR“, tedy U = I x R, a začal pobíhat po pokoji polonahý ve snaze srovnat si vybalené věci, abych pak při balení na nic nezapomněl. Mezitím přebral štafetu v koupelně Honza. Pár minut nato někdo zabušil na dveře. Říkal jsem si, že otevřu tak, jak jsem, načež mi ale došlo, že náš pokoj je přímo naproti výtahům, což by nebylo dobrý, protože je mi jasný, co dělá člověk čekající na výtah - nudí se, čili kouká na cokoliv, čím by se mohl zabavit na tu chvíli, než výtah přijede. Rychle jsem na sebe tedy hodil kalhoty a šel otevřít. Bylo mi vcelku jasné, že to není pokojová služba a že nám nenese neobjednaný kuřecí gordon bleu s americkými bramborami. „You are flying in couple minutes, pack your things and get down. The bus is waiting.“

Zabouchal jsem na Honzu, jenž ze sebe vylámal pár sprostých slov, zabalil jsem si věci a nahrnul se do výtahu. Dole před hotelem již čekaly 3 narvané autobusy. Do posledního jsme se naštěstí vešli. Řidič nás dovezl zpět na letiště. Bylo nám trochu divné, že okolí vypadá krapet jinak, než jsme si pamatovalil, ale nedávali jsme tomu velkou váhu, přeci jen jsme byli utahaní a nikde není psáno, že budeme odlétat ze stejného místa, na kterém jsme již pár hodin čekali na svůj nakonec opožděný odlet.

Během několika desítek minut čekání v totálně vylidněné odletové hale začaly praskat nervy některým lidem, takže se začali ptát personálu, zda jsme správně. Personál se na nás soucitně usmíval, že prý nejsme dobře, nicméně nic pro nás udělat nemůžou, načež ukázali směr, jakým bychom se měli skrz letiště vydat. Skvělý, řidič nás vysypal jinde, než jsme měli být. Někteří lidé nevěřili, že se pro nás řidič vrátí a že nás odveze následně na správné místo letiště a tak se rozhodli projít si letiště na vlastní pěst. Nám to nepřišlo ani smutný, ani směšný. Byli jsme krásně otupělí.

Po pár minutách se zjevil za sklem haly autobus, my do něj naskákali a nechali se odvézt na druhou stranu letiště, pravděpodobně k našemu letadlu (letadel Air China již bylo na tomto letišti více, než kolik jich bylo v Mnichově). Cestou autobusem jsme polemizovali, zda má cenu někam pospíchat, když se z naší skupinky utrhlo pár lidí, na něž budeme čekat v letadle.

Nastupovali jsme zhruba jako poslední a kupodivu několik málo minut na to (něco málo po jedné hodiny ranní tamního času) jsme se dali do pohybu. Vzhůru na další šňůru 11 hodin, v nichž patrně nezamhouříme ani jedno oko.

1.7. 13:08
SYDNEY - při přistání jsme dostali instrukce, co všechno nesmíme mít s sebou a kolik budeme případně platit, když se na to přijde. Jako na každém letišti jsme vyplňovali dotazníček o 461 otázkách, jaké jsou naše záměry, kde budeme bydlet atp. Po všech těch onaniích jsme se možná i na takovýto formulář těšili. Vyplnili jsme, nechali se prohlédnout a vypadli z kolotoče cestování. Na letišti nás vřele přivítala Honzova sestra se svým manželem. Nasedli jsme do taxíku a upalovali po levé straně silnice do našeho australského domova.

O spánku nemohla být žádná řeč, čili abysme si co nejrychleji zvykli na místní čas, šli jsme na procházku skrz Hyde park, botanickou zahradu, k Opeře a zpět na jedno německé pivo poznat Lucčiny nadržené spolupracovnice. Prohodili jsme pár anglických slůvek stydlivou angličtinou a pokračovali jsme v obhlídce města, respektive do Korejské restaurace.

Byli jsme usazeni ke stolu, v jehož prostředku byl plynový ohřívač s pánví, naporoučeli si dle doporučení Lucčiný spolupracovnice jakési jídlo a čekali, co dostaneme.

Než jsme si stačili říct pár vět, měli jsme na stole vysázeno tolik jídla, kolik jsme byli schopni zaplatit, ne však pozřít. Hody mohly začít. Volský jazyk, pálivé kuřecí, 5 druhů omáček, divná zelenina, ještě divnější zelenina, jakýsi salát, vepřové, ... rýžové víno, pivo v plechovkách, ... Vše jsme si úspěšně připalovali sami na plynovém ohřívači. Na řadu přišlo sea food - škebličky, mušličky, pařátky, chobotnice, krevety, řasy, mloci, plážový písek, ....

Patrně jsme naše hostitele zaujali, že měli potřebu nás vyfotit (po zdvořilém požádání). Zapózovali jsme a nadále debatovali o strastech australského života. Zanedlouho přišel hostitel znova a jestli bychom se mu nemohli podepsat, jelikož by rád dal naší fotku na web včetně našich jmen (výsledek). Poněvadž jsme byli v Austrálii a v náladě, napadlo nás vyzkoušet novou identitu a samotného hostitele. My s Honzou jsme použili naše oblíbené dva drinky pro homosexuální zákazníky. Lucčin manžel s námi držel basu a nechal se podepsat svým alter egem, zatímco Lucka zůstala sama sebou. Potuleně se usmívajíce jsme hostiteli podali lístek a čekali, jak nás vyrazí, protože si z něj děláme srandu. Bez mrknutí oka se nám uklonil, poděkoval a zmizel kdesi za kasou.

Po korejských hodech jsme se stavili v jakýmsi baru, kde jsme chtěli zakončit naše bujaré oslavy drinky. S Honzou jsme si sedli na bar a koukali barmanovi pod ruce, kterak nám profesionálně míchá jeden z 8 nabízených drinků. Jelikož barman před každým drinkem vyndal Příručku pro ztracené barmany a rychlostí hlemýždě připravoval ingredience, ztratili jsme zájem mu koukat pod ruce. Asi 4x se nám omluvil, že je strašně pomalej, na což jsme mu pokaždé ohleduplně s okoralými rty odpověděli, že o nic nejde, že vlastně nemáme žížeň, jen chuť.

Při druhé rundě drinků přišel jeho kolega, který měl v míchání drinků nepochybně větší praxi, takže jsme ožili a požádali ho o nějaké jiné drinky, jenž nebyly na seznamu.

Probrali jsme s ním nesmrtelnost brouka, možnosti míchání drinků, povahu Australanů, sortiment barů, poobjímali se, nechali se vyfotit a šli domů do postele, o které jsme snili přes 40 hodin.