Monday, August 10, 2009

Wednesday, July 15, 2009

90%

Aneb co jsem za těch pár týdnů, co tu jsem, vypozoroval na ulicích. Průběžně bych rád seznam rozšiřoval.

Devadesát procent:

- Australanek nemá čas na chlapy, proto snižují svou atraktivitu ouvrvejtem
- Australanů nemá čas na módní styl, takže 50% se obléká jako homosexuálové a zbylých 50% jako rytardi
- Australanů nemá čas si povídat s lidmi na ulici, takže v rámci svého soukromí nosí brýle, které jim kryjí tak 63-72% fejsu
- Australanů nemá čas na nedůležité věci, takže k organizaci svých důležitých schůzek na následující dny používá Blackberry či aJfoun
- Australanů neumí řídit, takže jsou neustále vytrubováni ostatními řidiči, kteří zrovna neudělali žádnej mystejk
- Australanů nemá čas se najíst jako člověk, takže jsou nuceni se stravovat ve fast fůdech
- Australanů nemá čas koupit si normální boty, takže jsou nuceni nosit žabky i ve vyntru
- Australanů nemá čas parkovat na místech určených k parkování, takže musí parkovat všude možně jako kokoti, za což dostávají fajny
- Australanů nemá čas se vysmrkat, takže je společensky přípustné snaflovat
- Australanů nemá čas jezdit pomalu, takže nejméně výkonná mají 3 litrové endžiny
- Australanů nemá čas poslechnout si hudbu pěkně v klidu domova, takže jim při chůzí městem koukají z uší bílé pecky, což znamená, že buď mají iPhone a nebo ti, co používají Blackberry, mají alespoň aJpoda
- Australanek nemá čas stříhat si nehty, takže si je aspoň barví na bleka
- Australanů nemá čas na sportovní aktivity, takže nemáme koho vidět na rolerblejdech
- Australanů nemá čas čekat, až jim semafor na přechodu pro chodce dá pokyn k bezpečnému přejítí silnice, zatímco auta stojí, takže dávají přednost přecházení 4 proudých silnicí s kávou v jedné ruce a obědem z rychlého občerstvení v ruce druhé, čímž pravidelně riskují své lajfy
- Australanů nemá čas luštit nepřehledné jízdní řády autobusů, takže než aby se vytiskly srozumitelné a jednoduché plány (jako třeba v ČR), každý se tváří, že tomu andrstenduje

Sunday, July 12, 2009

Vandola

V centru Sydney není mnoho obchodů/stánků s ovocem a zeleninou. Pokud nepočítám velké řetězce typu Woolworths či Oleco, daly by se dle mne spočítat na prstech jedné ruky. Rozdíl v kvalitě přitom bývá dosti rapidný, přičemž rozdíl není patrný jen mezi jednotlivými obchodníky, ale i v odstupu pár dní u tentýhož obchodníka. Snad ani nemusím psát, že cena neodpovídá kvalitě.

V Čínské čtvrti je však obchodní dům, v jehož hlubinách se skrývá takový český Havelský trh, jen je, jak už je v Sydney zvykem, několikrát větší. A jelikož je to v Čínské čtvrti, obsluhují tam Číňani. Na jejich služby, ať už se jedná prakticky o cokoliv od otevírání dveří přes prodej hodinek až po obchod mezi nadnárodními korporacemi, je radost pohledět. Nad jejich pracovitostí opravdu skláním hlavu.

Byli jsme upozorněni, že informace o existenci tohoto místa se dědí v rámci rodinného klanu. Později jsme se dozvěděli, že informace o existenci tohoto místa se podává každou středu v naší agentuře. Ať tak či onak, faktem zůstává, že obchodníci z tohoto místa pracují pouze čtvrtek-neděle. Patrně proto, že se během půltýdne napakují natolik, že pondělí-středa již není potřeba pracovat. Nebo snad proto, že pondělí-středa dělají obchody nadnárodním korporacím.

V rámci oťukávání se jsme se byli s Honzou ve čtvrtek podívat, co za poklady se tam dá koupit. Pominu-li, že jsme se málem ztratili v přilehlém bludišti čínských stánků se sortimentem od spodního prádla pro 6 měsíční lidský plod, přes vybité baterie, oblíbené hřebíky ve spreji, trička všech velikostí a tvarů, ninja hvězdice, stěrače na ponorku, až po mluvící rádia a střelné zbraně se štítkem „Pro děti od 3 let“, dostali jsme se do ráje vegetariánů. Půlku z viděného ovoce/zeleniny jsme zrakem nerozpoznali, bohužel ani poloanglický popis nám více neprozradil. Usoudili jsme však, že se stavíme koncem týdne, kdy se obchodníci potřebují zbavit veškerého zboží, což znamená slevy a to znamená ráj pro Čechy, tedy pro nás.

V neděli odpoledne jsme se vydali do Čínské čtvrti s plánem urvat něco málo zeleninky a, dá-li bůh, i nějaké to ovocíčko. Honza chtěl před nákupním výpraskem sehnat boty do zaměstnání v bludišti stánků. Vzhledem k časovému presu (do ukončení prodeje zbývalo 30 minut) jsme si strategicky rozdělili úlohy - Honza šel s kompasem a světlicí hledat boty, já jsem zatím vyrazil vyjednávat o cenách našich potenciálních obyvatel ledničky - rajčat, kiwí, mrkví, pomerančů, vín a banánů.

Byl jsem připraven strhat zelináře i o slupky nabízených plodů, lokty jsem měl nabroušeny a abych mohl překřikovat postarší zákazníky, dal jsem si před odchodem z domova syrové vajíčko. Když jsem se dostal na pomezí bludiště a čínského Havelského tržiště, podlomily se mi kolena. Zcela evidentně nebylo toto místo koncipováno na taková kvanta lidí. Zcela evidentně si lidé navzájem nedarovali žádné postrkování, předbíhání a dobrou náladu. A naprosto zcela evidentně opadla hranice mezi koncem stánku a začátkem uličky pro zákazníky. Ne jednou jsem měl problémy rozeznat, kdo z těch 6 lidí, co jsou za váhou, je vlastně majitel stánku a kdo zákazník.

Zhluboka jsem se nadechl a vrhnul se do proudu lidí, který mne okamžitě začal unášet ke zlevněným banánům. Ihned jsem si vybavil scénu z Finding Nemo, kde se táta Nema a kamarádka Dori nechali unášet Australským proudem do Sydney.

Jelikož jsem chtěl nejdříve obhlédnout ceny a kvalitu zboží, abych mohl posoudit, u koho se vyplatí nakoupit, zkoncentroval jsem veškeré síly a skočil po nejbližším sloupu, čímž jsem si zajistil vystoupení z Banánového proudu. Očíhl jsem rajčata, okurky, papriky, víno a protože jsem se potřeboval přepravit k dalšímu stánku prohlédnout si a trošku promačkat další produkty, opět jsem se zhluboka nadechl, začal počítat od jedné a když jsem napočítal do pěti, skočil jsem mohutným nemotorným skokem do proudu, tentokrát Pomerančového/Ananasového (ono to bylo těžké rozpoznat).

U každého obchodníka jiná kvalita zboží, jiná cena zboží. Ba co víc, když jsem se dostal k témuž obchodníkovi o 10 minut později, měl to samé zboží o $0,50 až $2 levnější (to jak se blížila šestá hodina večerní). Šup chytit další proud, třeba Ananasový a okouknout jiného obchodníka. Po párminutovém driftování v rozličných lidských proudech jsem si zvykl na tuto formu cestování a začal jsem se více soustředit na obchodníky a mé okolí.

Obchodníci se překřikovali, dávali ochutnávky zákazníkům, usmívali se na ně, někteří dokonce využívali i své bezzubé vybalovače k odchytávání lidí. Oblíbil jsem si způsob, jakým se u čínských obchodníků nakupuje. Zákazník vystoupí z libovolného proudu, přistoupí k obchodníkovu stánku na vzdálenost menší jak 15 cm, čímž dá neverbální pokyn obchodníkovi, že se hlásí jako potenciální zákazník. Obchodník toto jednání okamžitě registruje, nicméně to neznamená, že by se nutně začal zákazníkovi věnovat, jelikož právě provádí vybírání peněz, oznamování částky za zvážené zboží, vážení dalších 2 zboží a komandování vybalovače, že je pomalej, v JEDNOM JEDINÝM MOMENTU. Sáhne-li zákazník po své „registraci“ u obchodníka na vystavené zboží, přistupuje obchodník ke kroku 2, což vypadá tak, že v momentě, kdy se zákazník dotkne zboží, mu vedle ruky (tolerance +/- 10 cm) přistane igelitový sáček s ohrnutým vrškem, čili precizně připravený na vložení právě osahaného zboží. Následuje precizní výběr výběr ovoce/zeleniny a předání vybraného zboží obchodníkovi, který mrskne pečlivě vybrané (tou dobou nenamlácené) zboží a ještě než se zastaví ručička váhy na konkrétní hodnotě, bere obchodník sáček z váhy, hází ho po zákazníkovi ladným padáčkem a řve na něj částku, zatímco popochází o pár metrů k jiným zákazníkům, po nichž hází prázdný igelitový pytlík levou rukou, pravou odebírá přebrané zboží od jiného zákazníka a levou rukou vrací dalšímu zákazníkovi na jeho bankovku.

Po 15 minutách osahávání si cestování, procesu nakupování a dělání si přehledu o cenách a kvalitě zboží, jsem přistoupil k samotnému nákupu. Hon na ovoce a zeleninu mohl začít. Chytl jsem Melounový proud, popojel za roh, kde jsem v protisměru přestupoval na Rajčatový proud, abych po 60m přeskočil opět na Melounový, tentokrát v opačném směru. Jak se blížila šestá večerní, proudy se zrychlovaly, zákazníci byli agresivnější a já si začal uvědomovat, že od obchodníků slýchám křičet pouze jedno slovo, zato v neuvěřitelné kadenci a intenzitě. Bylo to slyšet zleva, zprava, křížem, jako ping pong, surround system, mužský hlas, ženský hlas, dětský hlas ....všude samé „...vandola, vandola....“, otáčím mírně hlavu doprava a tam taktéž „..vandolavandolavandola....“ Říkám si, co to asi může být - že by to znamenalo „rychle“? „Prodávám“? Nebo že by to byl příkaz pro vybalovače, ať nosí dál? „Vaaaaaaaandola, vandola, vandola, vandolaaaaaaa!!“

Vykašlal jsem se na přemýšlení, využil svých nabytých zkušeností s proudy k nakoupení potřebných potravin a až když jsem se s pocitem zadostiučinění, že již mám úspěšně nakoupeno vše, co jsme chtěli, rozhlédl pomalu kolem sebe, uviděl jednoho obchodníka, kterak prodával ananas pod cenou, došlo mi, že to, co na sebe a zákazníky obchodníci pokřikují, není jejich národní slovo, jejich jméno (obdoba českého Honzy), ba ani promoční akce nově vypěstovaného exotického ovoce. On totiž držel ananas v jedné ruce nad hlavou, řval „Vaaaaandolavandola, vandola, vandola, VANDOLAAAA“ a v druhé ruce nad hlavou držel ceduli s nápisem „Ananas - $1 each“.

Wednesday, July 8, 2009

Dětská postýlka

Jak to viděl Koty

Nejsem tak nadaný reproduktor :), jako můj věhlasný kolega, ale vypíchl bych pár věcí, které mi přišly interesující během naší cesty či po příjezdu.
Takže...loučení nebudu komentovat, jelikož to nebylo jednoduché. Tak dál..vyrazili jsme směr Mnichov, tož město, ve kterém nachází své zázemí oblíbené BMW. Cesta byla pohodová, naším taxikářem byl inženýrskej floutek Majkl, kterej umí z hátépéčka vytáhnout i 170, když o něco jde :D Člověk ho musí pořád otravovat, aby si nedal šlofíka, ale zároveň na tento druh podnětů reaguje svou ofenzivou, tudíž o nudě se určitě mluvit nedalo, jestli mi rozumíte :) Letiště jsme našli slušně, i když jsme pár rotejšňáků objeli. Následovalo rozloučení s Léňou a Michalem, kteří vyrazili „díky“ nám na blahou dovolenou, ale v hotelu v Berlíně se jich nedočkali..
Se Zbynďovým bratrancem jsme pak vyrazili na vyhlídku, uměle vytvořenou, ze které lze sledovat letištní fičák. Ale ten brutální vstup..celé 1 euro nás teda vyřídil! Projeli jsme se alespoň místním S-bahnem(teda snad se to tak jmenuje, aby na mě Marťas nevyjel :D). Trošku jsme se pokochali výstavní prezentací nového Porsche Panamera a šlo se do letadla. Ty detaily okolo odbavení, co psal Zbynďa už nebudu znovu zmiňovat. Ještě jsem si vzpomněl, jak jsem si posedával na lavičce a prošel okolo mě v ČR oblíbený O.Bierhoff, tak jsem koukal(Petr mi pak říkal, že jsem mu měl nandat za šestadevadesátej).
Já osobně jsem měl vítr z bagáže, zda není moc těžká a zda dorazí na místo určení. Naštěstí vše klaplo. Co se týká checků, tak to bylo vážně úděsný, z toho mi vážně tekly nervy! V součtu po důkladném revizi, a bez jakékoli újmy na zdraví kontrolujících, celkem jednostotřiadevadesát kontrol dokumentů. No nic, po svezení se monorailem na Pekingském letišti a pokecu s českým borcem, který má bydliště v Sydney, jsme nasedli na další spoj. Přes tu strašnou Šanghaj, kde jsme teda aspoň stihli sprchu a papu, se letělo konečně do Sydney. Já byl už dost tuhej, protože sedačky instalované v Airbusu AirChina nebyly teda nic extra. Obsluha teda taky nic moc, i když se mi asijské slečny jevily ze začátku sympaticky. Jídlo z mého hlediska chuťově ušlo, ale raději si nechám v povědomí, že ingredience representovaly to, co jsem si myslel. V letadlech jsme se teda vůbec nevyspali, přestože jsme zkoušeli tuny poloh :D Jako 69, z boku apod, ani Superman nepomohl a to je už, co říct.
Po přistání jsem se nemohl dočkat nejprve své bagáže, zda-li dorazila a po té hlavně své miloučké sestřičky, na kterou jsem se hodně těšil, jelikož jsem jí od jejího odjezdu do Austráli neviděl, což, jestli se nepletu bylo 2,5 roku a taktéž jejího husbanda Petera??!. Přivítání bylo úžasný, přesně takové, jaké jsem si představoval :) No naskočili jsme na taxík a frčeli do bytu. Pořád jsem sledoval autíčka...jaké pak jsou tu v kurzu. Je tu provenience Opelu, hodně Hond, Toyoty, Fordy. Karosářské verze převažují sedany, pick-upy a coupéčka...hlavně trojková řada BMW. A co je moje gusto-mašinky. Těch tu jezdí opravdu požehnaně a díky tomu pořád slintám!!!
Až jsme dorazili na byt, nechali jsme tu věci a šlo se na vycházku městem. Udělali jsem pár fotek u Opery a šlo se malinko bumbat :)
Lucinka byla v dobrém rozpoložení, tak nám udávala pijácké tempo. Stavili jsme se u ní v jobu v BBC a jsme zkoušeli najít pořádnej cocktail bar, abysme s Fillem mohli udělat trochu haury. Nakonec jsme skončili v jedný hospodě, kde se po 1.barmanovi objevil mnohem zkušenější Tom. Probírali jsme různý typy chlastu a zkoušeli, co jak bude dobrý, nakonec nás na spoustu věcí pozval a útrata byla minimální :P
Tím skončil bezespánkovej maraton a konečně jsme zalehli!! That´s it..

Friday, July 3, 2009

Čekárna

Agentura (AOL) všem včeličkám dorazivším do Sydney doporučuje banku St. George, ale my s Honzou jsme přeci vyjímeční! Nechali jsme si od Lucky poradit a skočili do jiné banky, kde máme tlačenku - slovensky hovořícího bankovního poradce, který vyniká tím, že jednak rád ulehčuje život slovanské mládeži v Sydney a druhak se stále zašívá ve své kanceláři, kde předstírá meeting s klienty, jelikož je to pro něj cesta, jak se vyhne komunikaci s Asiaty, což je důvod, proč je někdy (čti pokaždé, když nejsme objednáni) potřeba čekat až hodinu, než se dostane řada na nás, abychom se ním také mohli zašit do mítyngovky před Asiatama. Pro zachování jeho soukromí jsem se rozhodl mu pro potřeby následujících rádků říkat Peter.

Na otevření studentského účtu v naší oblíbené bance je potřeba potvrzení od školy, že jsme řádnými studenty, a startovné $500, kteréžto má samozřejmě každý středoevropský student ležérně smotáno v kapse několikrát (protože co kdyby bylo potřeba při procházce centrem koupit třebas novou plazmovou televizi k PS3).

Jelikož jsme nebyli objednáni, vytrpěli jsme si čekání v jakémsi obýváku banky, kde se odehrává veškeré dění s klienty. Během čekání jsme byli bankovním poskokem asi 4x ujištěni, že pan Peter se nám bude za 5 minut věnovat, jen co dohovoří s klientem, jenž byl, narozdíl od nás, objednán. Po vytoužených 50 minutách čekání vylezl rozzářený Peter, připraven nás přijmout ve svém ložé.

I stlačili jsme se ve třech s vážnými/business výrazy do jeho kanceláře, připraveni vyjednávat podmínky a i zaplatit poplatky bance za to, že u nich ještě nemáme účet (samozřejmě zpětně za každý měsíc našeho života, včetně úroků), zatímco Peter se na nás usmál a aniž by sáhl na klávesnici, alespoň předstírajíce, že bude pracovat, vyptával se nás, co nás sem přivedlo, jakou společností jsme přiletěli, jaká byla cesta, co ubytování, jak jsme tady dlouho, co budeme studovat, jak to máme s prací, zda jsme už snídali, jak to máme s nadýmáním, ...

Když po cca 30 minutách došly otázky a odpovědi, přetočili jsme se k mocnému počítači, kam jsme postupně nabušili všechny naše údaje. Otázka cca 3 minut pro každého. Hotovo, účty založeny.

Nadešel čas na Petera. Vyzpovídali jsme my jeho. Při jeho odpovědích k nám do mítyngovky párkrát vešla jeho kolegyně, aby mu nesměle oznámila, že na něj kdosi (určitě Asiat) čeká, na což Peter reagoval psím pohledem a kroucením hlavou, jakože je děsně busy a nestíhá. Rozkrájel by se, ale nemůže, teď má důležitej mítynk, kde s džentlmeny vyřizuje několika miliardový obchod.

Po čekací době v bance (cca 50 minut), době strávené v mítyngovce (cca 60 minut) jsme měli úspěšně otevřené studentské účty s nulovými poplatky, bez potvrzení o studiu a bez prvotního vkladu $500. Otevření účtů s veškerým vysvětlením zabírá tak 7 minut na hlavu. My jsme se mimo jiné dozvěděli, že Peter je odborník v oblasti bezpečnosti, ale v Sydney musí dělat za zlomek peněz bankovního poradce, že po večerech trénuje body combat, že v Sydney zůstal kvůli Australance, kterou tu potkal krátce po rozhodnutí, že poletí zpět do Čech, že Australanky jsou obecně líné krávy a že Asiaté jsou banda nechápavých hovádek. Ale jinak nám přeje, ať se nám tu líbí a ať se klidně stavíme, když budeme s něčím potřebovat pomoci. Nebo si jen tak cvičně počekat.

Thursday, July 2, 2009

$130 za $30

Hned druhý den po příletu (a zaslouženém spánku) jsme šli okolo prodejny operátora, o němž si tady bezdomovci šeptají, že je nejvýhodnější pro české skautíky. I vešli jsme do jejich Áčkového stanu s dlaždicovou podsádkou, připraveni tvrdě vyjednávat a stáhnout je o všechny možné výhody, nevýhody, oblečení a já osobně i o jejich příbuzné přes 4 kolena.

Měli jsme strašně směšné nároky - chtěli jsme volat, být voláni, moct textovky přijímat a též odesílat. Plus jako vrchol služeb pro nás byla možnost nastavit si pár čísel jako vyvolené, na něž budeme volat za nižší cenu. Ale tak člověk si říká, že když bude na chvíli zlej, dá se z toho něco málo navíc vytřískat.

Bohužel pan Optus (prodejce operátora Optus) se nedal zmást naším drsným výrazem, který jsme si vypůjčili od Chucka Norrise z dob Texas rangera, a hned nám začal cosi nabízet. Mluvil australsky, čili rychle, polykal a od nás evidentně očekával, že budeme nonšalantně stíhat. Když povolily naše nervy spolu s naším tvrďáckym výrazem, zmohli jsme se už jen na drsnej výraz Oty Jiráka z Novákových a přikyvování, prokládané světáckým „OK“, „I see“ či „sure, sure“.

Vybrali jsme si ten nejlevnější režim, kterýžto měl sloužit pouze pro začátek, než se rozkoukáme. Pan Optus nám vychvaloval náš výběr, nicméně bylo na něm vidět, že by nám rád vnutil ještě „výhodnější“ tarif. A tak vyprávěl a vyprávěl, až plynule přešel k vyprávění o jiném strašně výhodném tarifu od pana Boosta. Na náš jedovatý argument, že chceme být u operátora Optus kvůli stávajícím konexím s Luckou a Petrem, jsme dostali odpověď s přitepleným úsměvem, že Boost je produkt operátora Optus a že se k tomu pojí veškeré výhody a povinnosti, jako kdybychom si vzali jakýkoliv jiný produkt Optus.

Nechali jsme si pro jistotu znovu potvrdit veškerá základní fakta. Byl jsem vesmírně zaměstnán vypouštěním reakcí typu „uhm“, „yes, we are“, „of course“ a „really?“ v náhodném časovém intervalu, čili jsem neslyšel úplně všechno, co nám pan Optus říkal, ale určitě mě chytlo za ucho pár údajů o našem nastávajícím tarifu - nabijeme kartu $30 a obratem dostaneme bonus ve výši $100 a že sim karta s kreditem $30 vlastně stojí $19.95. Hádám, že 30% slevy a 300% bonusy neletí jen v ČR, ve zbytku světa je to běžná věc. Zřejmě si budeme muset zvyknout. Bude to makačka, ale věříme si, že se na slevy ve světě zadaptujeme.

Nastal čas na přesun k papírování. Pan Optus si vyžádal údaje, předal je počítači, nastavili jsme chtěné služby a za 10 minut jsme byli vítězové. Alespoň na následujících pár hodin.

Večer jsme na internetech vytvářeli přístup na naše služby a hledali možnost, jak si nastavit pár čísel jako oblíbené. Projeli jsme web tak 3-4x, leč neúspěšně. Honza vzal naši budoucnost do svých rukou okamžitým voláním na infolinku, kde mu pánský hlas po krátke odmlce lámavou angličtinou (volně přeloženo Honza byl pravděpodobně přepojen do callcentra v Indii) oznámil, že se obává, omlouvá, trestá se, ale že k našemu úžasnému tarifu není možné nastavit oblíbená čísla.

Wednesday, July 1, 2009

Královská cesta

29.6. 8:42
PRAHA – po zdlouhavém balení do 2:32 jsem nařídil 2 budíky a ulehl ke spánku. Subjektivně po 2-2,5s mne probudil první budík. Namířil jsem si to do koupelny, kde jsem mínil alespoň dočasně dohnat spánkový deficit horkou koupelí.

Sotva jsem z vany vylezl a pár kapek po těle rozetřel tak šikovně, až po nich nebyla skoro žádná známka, oblékl jsem se do cestovního oblečení a vyrazil do supermarketu pro zásoby jídla na následujících několik drsných hodin.

Během chvíle jsem byl zpět doma, nasnídán, vyzbrojen nespočtem svačin (odhadem by to udrželo při životě dobrou půlku Pražanů),

Mí rodičové mne popovezli na místo určení (vzdálenost odhadem 550m) se slovy „Ať to nemáš těžký“. Na místě určení jsme dorazili cca 8 minut před určeným časem, tedy v 8:37. Odvoz byl i v 9:12 stále v nedohlednu, za což mohla pražská zácpa, ovšem kdo by to byl čekal v pondělí mezi osmou a devátou? Cca 4s po odeslání tázací textové zprávy řidičovi našeho kočáru, se zpoza zatáčky vyřítil náš ferrarovsky rudě červený kočár s báječně nalazeným řidičem. Následovala rychlá neamerická rozlučka s živiteli a rychlý odjezd směr Mnichov, kde nás očekával železný pták Air China (až nebezpečně válečnými barvami připomínajíc Aeroflot) a můj napůl český a napůl německý bratranec.

Cesta k soudruhům do NDR naštěstí ubíhala rychle, v autě vládla pohodová nálada, čili spánku nebylo třeba. Dokonce ani obavy z protestujících zemědělců, kteří si naplánovali zrovna na tento den blokádu na D1 a D5, nebyly nakonec oprávněné.

29.6. 13:49
MNICHOV - s bratrancem jsme byli domluveni tak, že mezi druhou a třetí dorazím do Mnichova a následně si dáme vědět, kde se sejdeme, protože jsem dopředu nevěděl, jak a kde nás řidič vylodí. Během cesty se ukázalo, že letiště J. S. je 30km od Mnichova, což zhatilo mé plány na setkání kdesi v centru.

Pár km před Mnichovem volal bratranec, že by navrhoval nějaké místo v centru, což jsem musel odmítnout, protože se mi nelíbila představa, že bychom se procpávali přecpaným Mnichovem, ba ani vyložení bagáže na letišti a následné cestování z letiště do centra. Domluvili jsme se tedy, že se setkáme „někde“ (klíčové slovo) na letišti cca za 45 minut.

Když jsme zhruba potřetí objížděli komplex veliký jako 2 Prahy, blesklo mi hlavou, jestli naše naivní domluva „sejdeme se na letišti“ byla jedna z těch chytřejších. Zanedlouho jsme našli volné místo k parkování a dokonce i před naším terminálem číslo 2. Vybalili jsme věci, zdokumentovali náši přítomnost a rozloučili se s řidičem a jeho přítelkyní a nechali je jejich osudu, tedy cestě do Berlína. Krátce nato volal bratranec, že už je na letišti a kde teda jsme. Bravurně jsem popsal naši polohu „Hned za vchodem do terminálu 2 jsou lavičky, tak tady na tebe počkáme.“ Škoda, že letiště je dvoupatrové a že bratranec není perfektní posluchač českého jazyka, což jsem se dozvěděl následně po 2 telefonátech, 1 textové zprávě a 93 minutách, kdy mi při našem setkání u Burger king (začínám zbožňovat nadnárodní fast foody) sdělil, že čekal u terminálu 1, poté přeběhl k terminálu 2, ale nikde nás neviděl, tak běžel zase k terminálu 1.

Vzhledem k tomu, jak probíhala naše minulá setkání, už mě tyto situace s bratrancem nikterak nevyvádí z míry. Zato jeho ano, což mi dal hnedka najevo a hned na to vysvětlil, že byl kdesi popíjet, čili je bez energie.

Pár hodin na letišti uteklo jako voda, neb jsme si je zpříjemnili výletem za letiště na uměle vytvořený kopec, kde jsme za pohé jedno oiro mohli sledovat odlety a přílety letadel z vcelku pohodlných laviček.



Když nastal čas vyřizování letenek, přesunuli jsme se do zóny, odkud Air China začínala s prvním komandováním jejích zákazníků. Udělali jsme rychlá škatulata hýbejte se s našimi věcmi v baťozích (čili většinu věcí si naházeli casual stylem na sebe a do kapes), abychom splnili limity. Přistoupili jsme k šeredně vypadající postarší paní a nechali si vybavit letenky. Jakmile jsem je dostal do ruky, spadl ze mě další kámen. Dostali jsme instrukce dostavit se do kumbálu, kde postarší pán s ledabylým pohledem vybíral nadměrná zavazadla a házel je do přepravky od rajčat, aby je následně pustil kamsi. Pomodlili jsme se a nechali zavazadla jejich osudu, doufaje, že mají stejný osud jako my.

Cestou k pasové kontrole si Honza prohlížel letenku, což byl klíčový okamžik. Chtěl porovnat svou s mou. Šátráním v drobných deskách jsem zjistil, že zatímco Honza má stejné sedadlo 47J na obou letenkách, já měl 46J, ale jen jednu letenku Munchen - Beijing. Nohy mi ztuhly, záda polil ledový pot a v krku jsem měl kamení. Oblíbený dablček, zda náhodou nemám druhou letenku někde mimo atp, abych nebyl za debila. Nic. Nikde nic. Honza se mě snažil uklidňovat, že na zavazadlech mají správnou cílovou destinaci, čili jsem „jen“ nedostal druhou letenku. V hlavě se mi už přehrávaly černé scénáře, jak zůstanu v Číně v letištní hale s poutama na rukách, obojek s trhavinou na krku a GPS modulem v podrážce bot. Dostanu roušku přes pusu a oranžovou kombinézu, aby každej mohl na první pohled poznat, kdo je vyvrhel. Samozřejmě mé osobní věci by letěly směr Sydney, abych u sebe nemohl mít vůbec nic na převlečení a omytí. Tento scénář jsem nebyl ochoten přijmout, proto jsem se rozhodl věc hezky čistě vyřešit k mé spokojenosti.

Vrátili jsme se k dámě, co mi vydávala letenky, nicméně ta zrovna obsluhovala nějaké Asiaty. Ve snaze snížit počet minut paniky na minimum, jsem se vrhnul na dámu hned vedle. Odbyla mne s úsměvem a suchým konstatováním, že když jsem letenky vyřizoval s její kolegyní, měl bych i reklamaci vyřizovat s její kolegyní. Po chvíli čekání se jí mne (či nás, 3 pohledných mladých mužů) zželelo a že prý se na to teda podívá. Vysvětlil jsem jí situaci a i když nevypadala, že ji celou pochopila, začala cosi bušit do počítače. Minuty ubíhaly, zatímco naše dáma stále koukala zamračeně do počítače, střídavě prohlížela papírový manuál, co měla hned vedle klávesnice a myši a střídavě volala na jakou si infolinku, aby tak asi celému procesu dodala na vážnosti. Během jejího snažení upustila informaci o tom, že to nebude problém, akorát musí spárovat zavazadla s mou novou letenku, načež pokračovala v bušení, volání a ukazování si prstem na tištěný manuál.

Odhadem po 20 minutách mé nervozity se na mne vítězně usmála, vlepila mi mé 2 letenky a s dobrým úmyslem mne uklidnit pronesla „Don't worry about your luggage“, což mne bohužel vůbec nepřesvědčilo, nicméně na výběr jsem moc neměl, tak jsem se snažil jí věřit.

Honza následně mou víru v průběhu celé naší cesty testoval větami typu „Hele, támhle něco vypadlo z letadla... jo, to bude asi tvůj batoh“.

Let, stejně jako další 2 následující, měly společné jmenovatele - nekoukatelné filmy, neposlouchatelná muzika, naprosto nekomfortní sedačky (chvílemi jsem si připadal jak na sedačkách v kině Světozor), divné až nechutné jídlo, věčně na záchod čekající Asiaté, smrad z něčích nohou, neohleduplné letušky a totálně nesrozumitelné hlášení.

30.6. 10:18
BEIJING - zastávka v Pekingu byla koncipována jako tříhodinová, což bylo relativně dodrženo. Hned po příletu jsme dostali instrukce lámavou angličtinou, že máme zůstat sedět, poněvadž přijde oficír, kterýžto nás bude kontrolovat. Přišli 2, každý měl zodpovědnost za jednu ze 2 uliček našeho letadla. V každé ruce měli jakési miniaturní fény/pistole, jimiž každému cestujícímu zamířili na čelo. Netuším proč, ale pod heslem splyň s davem jsme zopakovali chování spolucestujících (ležérně nastavit čelo a nezajímat se výsledky „měření“), čímž jsme si zajistili nárok na procedury na letišti, jenž zahrnovaly mimojiné: 1001 kontrol, vyplnění 537 formulářů a proběhnutí letiště 4x tam a zpět, než jsme se dostali ke bráně, od níž měl náš železný pták odlétat.

Jen tak mimochodem jsme se dozvěděli, že Čínu ještě neopouštíme a že si šlehneme mezipřistáníčko v Shanghai – ale jen na hoďku. Na hoďku? Jasný, není problém. Hoďka sem, hoďka tam...

30.6. 16:21
SHANGHAI – letušky společnosti Air China musely být proškoleny tak, aby jim nebylo rozumět, když hlásí něco důležitého. Neslyšeli jsme tedy, zda máme zůstávat na palubě, odejít opět s davem, vzít si věci, nebo je z hygienických důvodů zapálit. V Pekingu se nám osvědčilo splývání s davem, což jsme úspěšně zaplikovali. Letištní procedura zde byla o něco chudší než v Pekingu, ale zklamaní jsme nebyli. Relativně bez sil jsme dosedli k naší odletové bráně. Do odletu (v 19:15) zbývalo pouhých 127 minut. Cca kolem sedmé večerní se začala tvořit poměrně dlouhá fronta, na jejíž konec jsme si po dlouhé debatě stoupli. Po 20 minutách bez známek frontové progrese jsme opět splynuli s davem a sice usednutím uprostřed odletové haly Shanghaiského letiště na zem.

V 19:15 se na tabuli objevilo, že náš let bude cca o 20 minut opožděn. Tato zpráva nás nemohla vycukat, neboť v čekání jsme se během uběhlivších 2 dnů stali profesionály.

Již ve 21:32 začali zástupci Air China rozdávat krekry a pití, což byl pro nás jasný signál, že s odletem během následujících pár minut to vypadá bledě.

O necelou půlhodinu později se začal dav z našeho letadla posouvat směrem do letištního bludiště. Čas na osvědčenou hru splyň s davem. Infiltrací mezi naše čínské kolegy se nám podařilo vyzjistit, co je důvodem přesunu – letadlo má technickou závadu (v duchu analyzuji závadu na vadnou falengi na pravém křídle či karburátor) a jelikož se neví, kdy bude odstraněna, máme zajištěn hotel nedaleko letiště.

4 autobusy nás odvezly do hotelu Jin Jiang Inn (patrně čínská variace na Holiday Inn... ne komfortem nebo službami, jen tím jménem), kde na nás již čekalo pohoštění v podobě typicky čínské večeře. I sedli jsme si ke kulatému stolu. 3 mládežníci zde již probírali důležité věci typu odkud kdo je, kam mají namířeno a jak kdo že to má jak moc perfektní angličtinu. Kolem stolu se nás nakonec naskládalo dobrých 12 lidí, složených ze zástupců Francie, Číny, Ameriky, Austrálie a našeho zaprděného Česka, o jehož reprezentaci jsme se postarali my s Honzou, když jsme řekli „We are from Czech republic.“ a „No, we are flying to Sydney.“

Obsluha začala servírovat jídla na otočnou část stolu, načež jsme začali ochutnávat. Jídla bylo vrchovatě, což to jo. Jen ne každé jídlo se dalo jíst. A nešlo o to, že by bylo hnusné, to ne. Některé jídlo bylo téměř nemožné uchopit dvěmi černými plastovými hůlkami a nějak jej civilizovaně přepravit nad perleťově bílým ubrusem. Asi o 7,5 minuty našeho mezinárodního trápení později se přišla zeptat čínská servírka, zda bysme neocenili „fók“ (rozuměj vidličku). Měl jsem výborný výhled na všechny zúčastněné, čili mi neunikl ohýnek štěstí v každém z 22 očí.

S vidličkami se nám jedlo o poznání lépe. Já osobně jsem si dopřál čehosi, co mi bylo avizováno jako „fucking spicy“ (volně přeloženo do mé mateřštiny jako jemně pálivé). Jako správný Čecháček jsem si nabral, nač vidličce síly stačily, jelikož jsem si říkal, že když už to vypadá jako jedlé jídlo, chci se pořádně najíst, protože kdoví, co na nás Air China s Jin Jiang Innem nachystala na ráno. Zhltnul jsem první sousto, kteréžto jsem vnímal jen jako závdavek mezi zuby na horší časy a abych se před všemi ukázal, že jsem z oceli, ukousl jsem si decentně vysušené chilli papričky. Svou chybu jsem si uvědomil v momentě, kdy jsem nenávratně polykal slinami rozmělněná semínka z papričky. Asi o 2-3 tisíciny sekundy později mne zaplavila mírná panika. To, že mne pálil krk, jako kdybych oheň polykal, jsem nevnímal, protože to na mně nikdo nepozná. Přemýšlel jsem, co budu dělat s těmi deckami slz, co se mi snaží vypláchnout oči a kam budu vysmrkávat decky hlenu, jenž mi zatím poslušně čekal v nose, když jsem v letadle doposmrkal poslední papírový kapesník. Panika sílila, protože tělo neposlouchalo myšlenky a valilo mými otvory další a další decky tekutin. Zajídání se pečivem ani usrkávání čaje nepomáhalo. Huba mě pálila tak, že když jsem zavadil jazykem o horní patro, bylo to jako kdyby o sebe louskaly 2 křemeny. Nezbývalo než polykat krokodýlí slzy, popotahovat jako zbytek Asiatů, nasadit rohlík (to je v barmanštině úsměv, to se tak prostě říká) a nadále reprezentovat ČR. Stejně rychle pálivost odezněla, ale bylo to pekelných 40 sekund.

Po neplánované show při večeři jsme se odebrali na náš pokoj s vidinou hořící sprchy (po 1,5 dni stráveném na sedačce dimenzované pro Asiaty) a snad i, dá-li bůh, pár hodin spánku na normální posteli. Božsky jsem se vysprchoval, horkou vodou nešetřil, až se na zrcadle udělala pára. Jako vždy, duševně poznamenán svou střední školou, jsem na zrcadlo napsal základní vzorec pro elektrikáře, přesně podle pomůcky mého spolužáka „pan U je IR“, tedy U = I x R, a začal pobíhat po pokoji polonahý ve snaze srovnat si vybalené věci, abych pak při balení na nic nezapomněl. Mezitím přebral štafetu v koupelně Honza. Pár minut nato někdo zabušil na dveře. Říkal jsem si, že otevřu tak, jak jsem, načež mi ale došlo, že náš pokoj je přímo naproti výtahům, což by nebylo dobrý, protože je mi jasný, co dělá člověk čekající na výtah - nudí se, čili kouká na cokoliv, čím by se mohl zabavit na tu chvíli, než výtah přijede. Rychle jsem na sebe tedy hodil kalhoty a šel otevřít. Bylo mi vcelku jasné, že to není pokojová služba a že nám nenese neobjednaný kuřecí gordon bleu s americkými bramborami. „You are flying in couple minutes, pack your things and get down. The bus is waiting.“

Zabouchal jsem na Honzu, jenž ze sebe vylámal pár sprostých slov, zabalil jsem si věci a nahrnul se do výtahu. Dole před hotelem již čekaly 3 narvané autobusy. Do posledního jsme se naštěstí vešli. Řidič nás dovezl zpět na letiště. Bylo nám trochu divné, že okolí vypadá krapet jinak, než jsme si pamatovalil, ale nedávali jsme tomu velkou váhu, přeci jen jsme byli utahaní a nikde není psáno, že budeme odlétat ze stejného místa, na kterém jsme již pár hodin čekali na svůj nakonec opožděný odlet.

Během několika desítek minut čekání v totálně vylidněné odletové hale začaly praskat nervy některým lidem, takže se začali ptát personálu, zda jsme správně. Personál se na nás soucitně usmíval, že prý nejsme dobře, nicméně nic pro nás udělat nemůžou, načež ukázali směr, jakým bychom se měli skrz letiště vydat. Skvělý, řidič nás vysypal jinde, než jsme měli být. Někteří lidé nevěřili, že se pro nás řidič vrátí a že nás odveze následně na správné místo letiště a tak se rozhodli projít si letiště na vlastní pěst. Nám to nepřišlo ani smutný, ani směšný. Byli jsme krásně otupělí.

Po pár minutách se zjevil za sklem haly autobus, my do něj naskákali a nechali se odvézt na druhou stranu letiště, pravděpodobně k našemu letadlu (letadel Air China již bylo na tomto letišti více, než kolik jich bylo v Mnichově). Cestou autobusem jsme polemizovali, zda má cenu někam pospíchat, když se z naší skupinky utrhlo pár lidí, na něž budeme čekat v letadle.

Nastupovali jsme zhruba jako poslední a kupodivu několik málo minut na to (něco málo po jedné hodiny ranní tamního času) jsme se dali do pohybu. Vzhůru na další šňůru 11 hodin, v nichž patrně nezamhouříme ani jedno oko.

1.7. 13:08
SYDNEY - při přistání jsme dostali instrukce, co všechno nesmíme mít s sebou a kolik budeme případně platit, když se na to přijde. Jako na každém letišti jsme vyplňovali dotazníček o 461 otázkách, jaké jsou naše záměry, kde budeme bydlet atp. Po všech těch onaniích jsme se možná i na takovýto formulář těšili. Vyplnili jsme, nechali se prohlédnout a vypadli z kolotoče cestování. Na letišti nás vřele přivítala Honzova sestra se svým manželem. Nasedli jsme do taxíku a upalovali po levé straně silnice do našeho australského domova.

O spánku nemohla být žádná řeč, čili abysme si co nejrychleji zvykli na místní čas, šli jsme na procházku skrz Hyde park, botanickou zahradu, k Opeře a zpět na jedno německé pivo poznat Lucčiny nadržené spolupracovnice. Prohodili jsme pár anglických slůvek stydlivou angličtinou a pokračovali jsme v obhlídce města, respektive do Korejské restaurace.

Byli jsme usazeni ke stolu, v jehož prostředku byl plynový ohřívač s pánví, naporoučeli si dle doporučení Lucčiný spolupracovnice jakési jídlo a čekali, co dostaneme.

Než jsme si stačili říct pár vět, měli jsme na stole vysázeno tolik jídla, kolik jsme byli schopni zaplatit, ne však pozřít. Hody mohly začít. Volský jazyk, pálivé kuřecí, 5 druhů omáček, divná zelenina, ještě divnější zelenina, jakýsi salát, vepřové, ... rýžové víno, pivo v plechovkách, ... Vše jsme si úspěšně připalovali sami na plynovém ohřívači. Na řadu přišlo sea food - škebličky, mušličky, pařátky, chobotnice, krevety, řasy, mloci, plážový písek, ....

Patrně jsme naše hostitele zaujali, že měli potřebu nás vyfotit (po zdvořilém požádání). Zapózovali jsme a nadále debatovali o strastech australského života. Zanedlouho přišel hostitel znova a jestli bychom se mu nemohli podepsat, jelikož by rád dal naší fotku na web včetně našich jmen (výsledek). Poněvadž jsme byli v Austrálii a v náladě, napadlo nás vyzkoušet novou identitu a samotného hostitele. My s Honzou jsme použili naše oblíbené dva drinky pro homosexuální zákazníky. Lucčin manžel s námi držel basu a nechal se podepsat svým alter egem, zatímco Lucka zůstala sama sebou. Potuleně se usmívajíce jsme hostiteli podali lístek a čekali, jak nás vyrazí, protože si z něj děláme srandu. Bez mrknutí oka se nám uklonil, poděkoval a zmizel kdesi za kasou.

Po korejských hodech jsme se stavili v jakýmsi baru, kde jsme chtěli zakončit naše bujaré oslavy drinky. S Honzou jsme si sedli na bar a koukali barmanovi pod ruce, kterak nám profesionálně míchá jeden z 8 nabízených drinků. Jelikož barman před každým drinkem vyndal Příručku pro ztracené barmany a rychlostí hlemýždě připravoval ingredience, ztratili jsme zájem mu koukat pod ruce. Asi 4x se nám omluvil, že je strašně pomalej, na což jsme mu pokaždé ohleduplně s okoralými rty odpověděli, že o nic nejde, že vlastně nemáme žížeň, jen chuť.

Při druhé rundě drinků přišel jeho kolega, který měl v míchání drinků nepochybně větší praxi, takže jsme ožili a požádali ho o nějaké jiné drinky, jenž nebyly na seznamu.

Probrali jsme s ním nesmrtelnost brouka, možnosti míchání drinků, povahu Australanů, sortiment barů, poobjímali se, nechali se vyfotit a šli domů do postele, o které jsme snili přes 40 hodin.